Do batohu jsem přibalil překlady starých německých pověstí a legend staré Šumavy. Té Šumavy, která se právě přede mnou při západu slunce nad Huťskou horou červená jako voňavá šestnáctka.
Ohnivý pes a bizoni
Jedeme na ranč svobodné země Vogelsang kamaráda Sama. Je po deváté a projíždíme Rejštejn. Se zapadajícím sluncem jedeme kolem starých polorozbořených pil u říčky Losenice a na mě padá stejně divná tíseň, jako u hromadných válečných hrobů u chorvatského Metkoviče. Je čas, kdy se tady v temných lesích kolem Kašperka ozývá Hojman. Křičí na osamělé poutníky: „A-hoj, a-hoj!!“. Kdo se po něm ohlédne, toho pronásleduje. A pokud ho dožene, skočí mu na krk. Faktem je, že astrologický západ slunce je kolem 20.hodiny a 45 minuty. Kdepak, naši předkové věděli, kdy zalézt pod duchnu. Vypráví se, že jednou šel tudy čeledín za milou. Hodiny na kostele odbily právě devět a on si začal zpívat:
Hodiny bijou devět,
děte, abyste tam byli.
A kdo nikoho nemá,
Nemá kam co chodit.
Najednou mu neviditelná ruka dala pořádnou facku a současně viděl, že se na něj řítí velikánský pes s planoucíma očima. Čeledín pádil ze všech sil domů. Skočil do dveří a rychle je za sebou zamkl. V tom okamžiku vrazil pes do dveří s takovou silou, že tam ještě byly po dlouhá léta vidět vypálené drápy. Pes, který se řítí na nás, je Samův kavkazský ovčák. Hlídá koně, bizony, uherský dlouhorohý skot a celý ranč. Nazdar chlapi! Je mi jako bych se vracel domů. Dříve tady, ve svahu Huťské hory, byla sudetská vesnice Vogelsang – Ptačí zpěv. Žilo tu kolem tří set lidí, byl tu statek s kaplí sv. Barbory, malé sklárny a vyhlášená výroba potaše – přísady do skla. Po válce ji přejmenovali na Podlesí. Obyvatele odsunuli a tehdejší režim vesnici v podstatě zrušil a nechal zpustnout. Byla tu také škola. Její budovu Sam zachránil a přebudoval na pravý kovbojský ranč. Tvrdě, vlastníma rukama. Když se ho místní nechápavě ptají, proč tady chová stádečko pěti bizonů, odpovídá: „Víte, já když se ráno vopřu vo ohradu a koukám na ně, za nima ten Kašperk, to je tak pěknej pohled!“. Jejich nechápavé obličeje neskrývají náznak politování. Na rozdíl od bizonů, jejichž obličeje nemají žádnou mimiku. „Von se tváří pořád stejně a pak tě rozdupe!“, říká s láskyplným úsměvem Sam.
Přijíždí mistr kovář – Franta Zeithammel „Nebraska“(skulptura jeho odlitého oprdí s vyrytou mosaznou cedulkou zdobí verandu) - a porada o třídenním výletu na koních může začít. A na to se chlapi napijem! Sedíme na skřítčí lavici, klábosíme u map. Možná ten nepořádek do rána dobří šotkové uklidí. Takové vyřezávané lavice s neforemnou hlavou trpaslíka najdete ještě dnes po celé Šumavě. Šotkové rádi pomáhají dobrým lidem – jenom na ně při práci nesmí nikdo koukat. Je o tom jedna pověst z Kornova mlýna u Kašperských hor. Mlynáři se vedlo zle. Lidé ho nechali na holičkách i naříkal si nad svou bídou hlasitě skalám. Sklíčený uléhal ke spánku aby ráno opět vstal k těžké dřině. Ale ráno kouká – všecka práce hotová! Přes den pracoval veselý mlynář, v noci skřítkové. Bída byla tatm – z mlynáře se stal boháč. Dával si ale pozor, aby skřítky nerušil. Ale nedalo mu to a jednou v noci se je celý zvědavý pokusil pozorovat. Oni si ho všimli, hned zmizeli a nikdy víc se neukázali.
Štola naděje a pytláci
Sedláme. Koně Cindy, Princ a pěkně mohutně stavěná Mája to tady na rozdíl od nás znají. Ještě upravit třmeny na pohodlných westernových sedlech a vyrážíme. Sam velkoryse přechází mé blbé otázky typu: „Kde má kůň spojku a plyn?“ a jen se tak usmívá. Volným krokem traverzujeme zlatožlutě tečkovanými loukami do údolí Zlatého potoka. „Hele, Cindy je líná. Bude se tvářit, že už nemůže, že umírá, pude bokem. Nesmíš jí povolit, šlehni jí, vona dokluše!“ – dostávám od Sama instrukce. Za chvíli už vidíme střechy Císařského dvora – samoty s pěti domečky a penzionem mezi Vogelsangem a Kašperskými horami. Kamenitou cestou sjíždíme do Amáliina údolí, kde začíná naučná stezka. Vede proti proudu po levé straně Zlatého potoka. Tak tady si zlaté české ručičky přišly na své! Zlato se tu rýžovalo i kutalo, stezka je opatřena názorným vizuálním komunikačním systémem. Po levé straně míjíme takový divný baráček, ptám se Sama co to je. „ Jó, hochu, tady když vodstřelíš haldu hnoje, tak jsi v prdeli!“
Na rozdíl od mého koně civím asi dost nechápavě, tak Sam pokračuje. „To je seismická stanice a je tak citlivá. Je to součást celýho evropskýho systému.“ Jedeme dál a je to neskutečná pohoda. Z koně je cítit tolik pozitivní energie, že se mi to začíná líbit. Cindy mě taky občas už poslechne a pochopila, že jí její triky nežeru. Přesto jí občas nechám se popást – moje oči dělají totéž. Jó, panoramata. „Tohle je Štola naděje, ale místní jí překřtili na Štolu beznaděje. Kanaďani tady chtěli po revoluci těžit pomocí kyanidu zlato. Místní se vzbouřili, sepsali petice. Nakonec jim to nepovolili, ale málem se jim to povedlo. Vod tý doby je to Štola beznaděje“. Možná se o to postarali trpaslíci z Amáliina údolí. To bylo tak… Dva chlapíci z Kašperských hor rádi pytlačili. Jednou chytali v bahňáku v Amáliině údolí ryby. Najednou se skulil ze skály kámen a žbluňkl vedle nich do vody. Vyplašeně se podívali vzhůru a viděli, jak z trhliny ve skále vyšlo sedm trpaslíků. V rukách drželi lampičky, obešli skálu a zmizeli ve staré štole. Dále tedy rybařili a zanedlouho se svalil další kámen. Skřítci se opět vynořili – tentokrát ale bezhlaví. Hlavu si každý nesl v ruce. Pytláky popadl děs, nechali svůj lup a pádili domů.
Královský kámen
Když přijíždíme k hotelu do Řetenic začínám chápat filozofii našeho tripu. Panoramata a kámoši. Kde je nám dobře, zastavíme, dáme pivko, pokecáme. Problém je v tom, že Sam zná tady všechny a evidentně ho mají rádi. V hotelu nás vítá ochotný pan Stupka, který tu vládne a maká s celou rodinou. Dejte si zvěřinu, radí Sam. „To jsem tu kdysi zavedl, když jsem tu vařil. Předtím v Německu. A když už jsem byl tlustej, bylo mi blbě, tak jsem si řekl DOST. Koupil jsem valacha, Cikána, a šel do lesa přibližovat dřevo. Já koně nenáviděl! Když jsem šel tři hodiny devět kilometrů sněhem vedle koně do práce, tak jsem se tam doplazil, sedl na pařez, sežral svačinu a měl chuť brečet. Tak jsem byl v prdeli. Ale asi mi to zachránilo život. A už jsem u koní zůstal!“ Samova cesta z města je cesta v sedle. Po dobrém obídku a kávičce oceňuji, že se nemusím ohýbat přes nádrž motorky. Dáváme koním pít, necháme je pást a pomalým, opravdu pomalým krokem se stoupáme na Královský kámen na vyhlídku. O Královském kameni, který se zvedá u Nicova, je také pověst. Kdysi se dva králové přeli o toto území. Dohodli se, že zem bude patřit tomu, který vystoupí na Královský kámen jako první. Pro jistotu byla na úpatí postavena stráž. Jeden z králů ale hlídku podplatil a vystoupil na vrcholek již v noci. Vyryl tam svoje iniciály A.W. a stal se tak vítězem. Jsou tu prý vidět dodnes.
Hedvábný hrad
Iniciály na Královský kámen načmáral kde kdo, ale ty původní jsme nenašli. Jedeme dál, obídek je třeba pěkně seštosovat. Kamenitými lesními cestami na Kašperk prosvítají zrcátka slunce, které vypadají jako zlatinky. „Víš v čem je výhoda jízdy na koni v lese? Vidíš houby a můžeš je sbírat“. Sam okamžitě předvádí to, co jsem viděl naposledy v Darchánu v Mogolsku. Nebo jako dítě v cirkuse, kde jezdili Džigitové. „Hele, já měl koně, to byl parchant vychcanej!. Arab, Carin. Jel jsem jednou s partičkou lidí a předváděl sbírání hub. A přesně když jsem visel hlavou dolů a rukou se držel za hrušku tak vydech, povolil všechny řemeny, sedlo se přetočilo a já spad jak kretén na zem. A von tam jen stál a udiveně se tvářil – co jako blbnu. Cenil zuby a chechtal se mi!“ V Zámeckém lese je tajemné příšeří a tak o jeden – dva stupně se ochladilo. Mezi velkými šumavskými smrky se hrad Kašperk najednou vyloupne jako fata morgána. Hrad Kašperk leží nedaleko Kašperských Hor. Toto městečko – kdysi nazývané Reichenstein, později Bergreichenstein – bylo již ve 14. století významným horním městem a ze zdejších dolů plynuly do královské pokladny nemalé zisky. Císař a král Karel IV. byl vynikající stratég a vizionář. Proto v té době věnoval značné úsilí rozšíření a rozvoji tzv. Zlaté stezky, která směřovala nepřístupnými šumavskými hvozdy z jihozápadních Čech do bavorského Pasova. Co si budeme povídat – úměrně růstu bohatství a ekonomického významu kraje rostla i možnost bezprostředního ohrožení. A tak roku 1356 přikázal Karel IV. Svému staviteli Vítovi, řečenému Hedvábný, aby zde postavil pevný strážný hrad. Staveništěm se stal výběžek Ždánovské hory a základ mohutné stavby byl dokončen už roku 1361, tedy za pouhých pět let! Je odtud také pěkně vidět vzácná dochovaná cihlová helmice na protější Západní věži. K té se pojí také vyprávění o starém zvyku, týkajícím se odsouzencům na smrt. Říká se, že pokud odsouzený se zavázanýma očima ve zdraví přelezl všechny výběžky věže, byl omilostněn. Vzhledem k současné horolezecké klasifikaci UIAA musím říci, že by to byl i dnes úctyhodná výkon ve volném nejištěném boulderingu! Je to nejvýše položený český hrad, leží ve výšce 886 metrů nad mořem. Název vznikl zkomolením původního Karlberg – Karlova Hora. Staré pověsti praví, že Kašperské Hory byly s Kašperkem spojeny podzemními chodbami. Jedna z nich měla končit pod radnicí, druhá pod kostelem. Třetí východ měl ústit v jednom domě, kterému se dodnes říká Hrádek. Lidé, kteří pracovali dřív na polích mezi městem a hradem, často ze země slyšeli temný rachot a vzápětí vzdálený pláč a nářek. Ví Bůh, jakému strašidelnému duchovi se zachtělo rámusit!
Zlaté keltské ručičky
Sjíždíme do Humpolce – to je vesnička, která nemá elektriku, nikdo tam nebydlí, jen lufťáci a sušičtí koňáci. Je to spřátelená partička, kterou mi Sam popsal lakonicky: „Maj žlutou quotřici Isabelu (rozuměj americké plemeno pracovního kovbojského koně), Karel s Honzou, v pohodě“.Vážeme koně na volno, dáváme jim napít. Nám dávají napít Karel s Honzou a já usínám po dlouhé době u ohně. Hvězdy nade mnou jsou opravdové, stejně jako vůně trávy a naklepaný zadek ze sedla. Stejně jako lidi u ohně. Je mi blaze. Chrrrrrr! Ráno koňům vyčistíme zuby a jedeme dál. Z kopce přes obec Bohdašice k řečišti Otavy. Již Kletové, kteří dali Šumavě jméno Gabréta a kteří představují civilizační vrchol pravěku, zde rýžovali zlato. Keltský název Otavy Atawa souvisí také se zlatem. V té době byla řeka a její přítoky bohaté na zlaté šupinky a zrnka, byly v ní dokonce nalézány celé valouny zlata. To umožnilo Keltům razit první zlaté mince na našem území. Nemůžeme se nezastavit v Anníně, ve vyhlášené sklárně Rucl a synové. Produkuje hlavně broušené sklo. Dopoledne je za námi, zakousneme něco v kempu a vydáváme se podle levého břehu Otavy na Sušici. Ahoj vodáci, zdraví vás suchozemské krysy! V Sušici by byl s koníčky problém – nemají tam na ně ještě parkovací stání. Necháváme je u dalšího kámoše – Honzy - a jdeme na prohlídku. „Tak co nožičky? Nebolí vás prdel? „ Sam se zubí a zkušeným okem kontroluje postroje. Dříve tu byla vyhlášená cukrárna v hotelu Fialka, dnes jsou tady cukrárny tři. Ta se zahrádkou je super, kafíčko, dortíčky – kovbojské řemeslo se mi začíná líbit. „Jasně, vstáváme v jedenáct, kaviár a šampaňský do postele, bizoni se v zimě nakrměj sami… „ Vím, že Sam je tvrďák. Když sám v zimě budoval ranč a zedničil, nastydl tak, že z toho málem umřel. Když neměl prachy na katr, řezal podélné fošny na verandu pomocí ruční motorovky na kladce. I tahle romantická keltská mince má svůj rub…
Rozhodli jsme se vyjet až na Svatobor s krásnou věží a výhledem. Po cestě se zastavujeme u božích muk nad Sušisí. Je odtud vidět kostel v Hrádku u Sušice, pod kterým bývalo keltské hradiště. Kopec na Svatobor sice vyšlápli koně, ale pivko bodlo! Další nocování je taky u kamarádů – ve vodáckém tábořišti u Otavy směrem na Rabí. Připadám si jak Pepin a usínám v půlce jakési věty o tom, že kůň je prima – sedíš si a jdeš… Ráno se vydáváme přes Homolku - to je pár baráků – na Prostřední Krušec a Hořejší Krušec. Krajina se vlní na chvíli mírněji, aby se pak vyšvihla pěknou vlnou kopců spolu s námi do Hartmanic. V hotelu Vintíř – jak jinak – zase kamarádi a doporučená specialitka „Vintíř“. Sedíme na terase a koně uvázané za hotelem taky relaxují.
Švédové na útěku
Chlapi, do sedel! Musím říci, že začínám chápat příměry o kovbojském zadku a naklepaném steaku. Volným krokem pokračujeme na Kunratice a Kunratický zámeček, přes Malý Radkov sjíždíme do Rejštejna. Kolem kostela, na kterém našemu čeledínovi při cestě za děvčetem bilo devět, jedeme nahoru na Kozí hřbety. Jsou dva – Malý a Velký (Ziegenruck a Cimruky). Tato dvojí ves náležela v 15. století k panství hradu Kašperk. Roku 1458 a později tudy vedla zlatá stezka. Mája si čte se zájmem desku na kapli. Možná ji zajímá, kolik se tu platilo mýtné za koně. V 15. století to byly tři denáry za jednoho koně. Umrlčí prkno připomíná těžkou tyfovou epidemii, která postihla Kozí hřbety v roce 1853. Také se vypráví, že jednou tu díky velikým mrazům pomřela polovina vesnice. Sam vysvětluje…“Hele, to bylo praktický. Když někdo umřel v zimě, jak ho měli zakopat? Tak dali babičku na prkno na půdu, vona s nima v pohodě strávila Vánoce a na jaře ji pohřbili. Je vidět, že byli menší než my!“ Opouštíme pomalu kapli ve výšce 840 metrů nad mořem, která připomíná zašlou slávu velké osady. Podle záznamů tu ještě v roce 1930 žilo ve 46 domech 320 obyvatel! Dnes je to taky jen lufťácká vesnice. Sjíždíme kolem „Flusárny“ – místa, kde se vyráběl potaš do skla. Bylo k tomu třeba velké množství dřevěného uhlí a konečný produkt dal vzniknout jadrnému českému názvu. Ze svahu Huťské hory je nádherný výhled na Kašperk, Kašperské Hory a údolí řeky Losenice. Nad nimi hraniční hřeben, oba Roklany, vrcholy Poledníku a Debrníku, na obzoru vpravo hřeben Pancíře a Můstku. Ještě jedna pověst o kameni u Podlesí alias Vogelsangu, kam sjíždíme od bývalého „Flus Hausu“.
V blízkosti bývalé sklárny tu prý leží kámen s otisknutou lidskou rukou. To znamení pochází prý z dob třicetileté války. Strhla se tu velká bitva a Švédové řádili jako učinění ďáblové. Poražené vojsko se seskupilo a tu se proti nim vztyčil pyšný hejtman Švédů, opřel se rukou o kámen a zvolal:“Tak jako je nemožné, aby změkl tento kámen, tak je pro vás nemožné zahnat nás na ústup!“ Ale skála se najednou rozestoupila a jeho ruka zajela do kamene jako do másla. K smrti vyděšení Švédové potom ztratili chuť bojovat a dali se na útěk. Koně přidávají do kroku, cítí stáj. Mám pocit, jako bych za tři dny procestoval několik století. Loučím se se všemi dobrými duchy a skřítky, kteří bděli nad tím, aby ti masňáci z města nespadli z koně. Naposledy poplácávám Cindy po krku. Je to pravda. Ze hřbetu koně je to jiné a já jsem objevil úplně jinou Šumavu. Tajemnou Gabrétu.
Standa Berkovec
Foto Jiří Jaroch
