„Češi měli smůlu, mnoho jich nedojelo, skončil pro vás neúspěchem…“, namítají na to někteří. „Pro náš tým skončil úspěchem, protože jsme se všichni vrátili živí a jen s malými zraněními!“, odpovídám na to já. Ano, je to věc úhlu pohledu. Na nejtěžší rally světa se nemůžete dívat, jako na nějaký fotbalový zápas. Jaký je vlastně tento závod? Tytam jsou doby, kdy René Metge, slavný automobilový závodník, později také ředitel slavné Master Rallye (mimo jiné rád vzpomíná na brněnský okruh, kde úspěšně závodil s vozem BMW), spolu s několika kamarády vymyslel, že pojedou z Paříže do Dakaru. Počítám, že to klidně mohla být sázka nebo nápad, který se zrodil u vína v nějaké hospůdce kolem École Militaire nebo Place d´Italie. Od chvíle, kdy odstartovala hrstka odvážných jezdců téměř bez zajištění z Versailles u Paříže a na neupravených sériových vozech dojela do senegalského Dakaru, uplynulo více než třicet let. Něktří z nich našli v průběhu času na Dakaru smrt, ať už v závodních vozech, v sedle motocyklů nebo v kokpitu helikoptéry kterou srazila písečná bouře. Závod se stal nejznámějším a nejtěžším závodem svého druhu. V mnoha ohledech divně znějící slovo „zkomercionalizoval“ je tu na místě. Stejně jako fakt, že dnes je to ryze profesionálně zajištěný závod a ryzích amatérů v řadách účastníků ubývá. Je neporovnatelný s čímkoliv jiným. Je nebezpečný – na kontě má téměř 60 obětí jenom z řad závodníků a doprovodu – o civilních obětech na životech, které má na svědomí v nejrůznějších souvislostech, statistiky nemluví. Vývoj závodu šel tak daleko, že už se jezdí „Dakar series“. Například rallye „Silk Way“ – Hedvábná stezka – vedla po stopách legendární historické cesty z Tatarstánu přes Kazachstán do Turkmenistánu a byla závodem, kde se poprvé setkali tři prezidenti spolupořádajících zemí. Tak, jak je to už od začátku, prokázala, že motoristický sport, entuziasmus a vůle překonávat překážky dokáží překonávat také politické, státní a náboženské bariéry, rozdělující uměle obyčejné lidi. Rally Dakar je bezesporu i jediným závodem na světě, který musel vzdorovat útokům ozbrojených banditů a který nezastavila ani hrozba hromadného teroristického útoku. Naši piloti Karel Loprais nebo Jaroslav Lamač, který se holýma rukama úspěšně postavil namířenému samopalu, by mohli vyprávět, jak vypadá africké dobrodružství. A všichni, kteří jsme se sešli na mimořádné tiskové konferenci uprostřed technických přejímek na startu Dakaru 2008 v Lisabonu, buchom mohli vyprávět o slzách vzteku i pocitu bezmoci ve chvíli, kdy ředitel Etiene Lavigne oznámil, že díky vážnému ohrožení skupinami teroristů v Maroku a Mauritánii ruší celý závod. Ještě týž rok se jela evropská část a Dakar pokračoval o rok později v Jižní Americe. Mnozí srovnávají závod na území Argentiny a Chile s Afrikou, vzpomínají… Ale tahle rally je úplně jiná a s africkou má společné jen jedno – míří kupředu, do cíle v dalším bivaku, do cíle závodu který je symbolicky i ve skutečnosti startem toho dalšího (hlavní město Argentiny Buenos Aires). Cestovatel David Livingstone jednou řekl:“Zajímá mě všechno, pokud je to vpředu!“. Vzpoměl jsem si na jeho slova mnohokrát – u jeho pomníku u Viktoriiných vodopádů, při těžkých výstupech pod Everestem, dlouhých přesunech na Sahaře i v jihoamerických Andách. Myslím, že překonávání limitů, překážek, těžkostí i vlastní vůle je stále principem Rally Dakar. A jestliže v konkurenci týmů, majících strukturu i rozpočet týmů formule jedna, dokáží Češi vítězit (Josef Macháček, čtyřkolka vlastní konstrukce s motorem Yamaha, 1. místo ve čtyřkolkách 2009), porážet tovární konstrukce i jezdce (Olda Bražina, čtyřkolka konstrukce J. Macháčka s motorem KTM, 5 místo 2009, čtyřkolka vlastní konstrukce Polaris s motorem BMW, 7. místo 2010) dojíždět lépe než tovární týmy stejné značky (Mirek Zapletal, Mitsubishi, 7. místo v autech celkově, 2009), konkurovat nejlépe zajištěnému továrnímu týmu kamiónů na světě (Martin Macík, Liaz vlastní konstrukce s motorem Deutz, 4. místo v kamionech 2010) nebo vítězit nad továrními jezdci téže značky (Roman Krejčí, „garážkit“ Yamaha, 1. místo v kategorii Marathon a 37. místo celkově v motocyklech 2010), potom si jako národ právem zasloužíme dobrou pověst, kterou na Dakaru máme. Zasloužili se o ní ti, kteří jako první vyjeli na závod se sériovými nákladními vozy Liaz a Tatra a netušili, co je čeká. Jirka Moskal, Radek Fencl, „Mesieur Dakar“Karel Loprais (teprve teď překonávají Rusové s Kamazy počet jeho vítězství na Dakaru!), Josef Kalina (dnes nejzkušenější legendární navigátor „ve službě“) a další a další. Proto je mi ctí a štěstím, že jsem se s nimi potkal v televizních a rozhlasových studiích. Že se s nimi mohu táhnou v zaprášené koloně pouští. Že mi nabídnou panáka domácí slivovice, když se uprostřed Turkmenistánu dozvím, že mi umřela maminka. Že mi pomohou táhnout porouchané auto tisíc kilometrů bez ohledu na týmové barvy. Že mi podají kafe, když mám dobitý za sebou 1300 kilometrů v sedle endura. A že jim mohu zamávat v těch několika minutách slávy, kdy stojí na rampě oni nebo já. Ano, Rally Dakar je mince. Ten rub je někdy zatraceně drsný. Ale ten líc, když se zablýskne ve vzduchu a vy čekáte, jestli padne panna nebo orel, tak ten kurva stojí za to!

Nabízím vám několik stránek y mého dakarského deníku tak, jak jsem ho psal přímo na trase nebo v bivaku.

Z Buenos Aires do Buenos Aires

Vydal: Czech Dakar Team, 03.01.2010 10:56  

Co jste hasiči, co jste dělali?
Známá česká píseň by mohla letos na Dakaru pokračovat: "Že jste nám tu motorku Pizzolita Javiera, shořet nechali!".  Zlí jazykové tvrdí, že Bomberos se občerstvovali u stánku a těch deset minut než zasáhli stačilo na to, aby motocykl argentinského závodníka shořel na hromádku popela a zkroucených trosek. Ale dlužno poznamenat, že policie, hasiči i záchranáři jsou organizováni bezchybně  a Argentina se opět ukázala jako skvělý hostitel.

Z Colónu v kolonách
Z místa prvního bivaku – Colónu  (centra stejnojmenného správního celku – „partidos“, kterých má provincie Buenos Aires 134) jsme vyrazili večer, abychom se přesunuli na trasu prvního speciálu. Je to neuvěřitelné, ale publikum se přesouvalo na trať v celých kolonách  už v noci a kolem třetí hodiny ranní už byla nejlepší místa obsazená. Inu, je to publikum zvyklé na závody– v údolí Calamuchita se totiž jezdí slavná argentinská rallye a rezonují tu motory vozů WRC. První motorkáři startovali ve 4.25 místního času (je tu o čtyři hodiny méně než u nás) a zdá se, že oddělené rozvržení kategorií plynulosti a bezpečnosti závodu prospělo. Což se, bohužel, po poslední tragické příhodě na trati nedá říci o disciplíně publika. Podle našich nepotvrzených informací měla havárie jednoho ze závodních vozů za následek jednu smrt a těžká i lehčí zranění lidí z publika. Jejich fandovství v tomto smyslu doslova nezná mezí a objevují se na kritických a nebezpečných místech. Smrt sáhla na Dakar už v prvním speciálu a černý křížek v dnešním roadbooku se s námi poveze až do cíle.

Češi se těší!
Jednak každoročně na Dakar a druhak každoročně na Dakaru dobré pověsti. Czech Dakar Team dnes podal vyrovnaný a klidný výkon. Těší mě, že za slovem vyrovnaný se skrývá hlavně tajemství dálkových maratónů – nebýt zbrklý. Vyrovnaná leč ostrá jízda znamenala, že Marek Spáčil skončil se svou Tatrou na osmém místě. Byla to „brzdící“ etapa, plná rozjezdů a akcelerací a to byl pro naši Tatru – Miss Dakar tak trochu handicap. Ale brzdy odcházely dnes všem a v zatáčkách to bylo setsakramentsky cítit. O trochu méně klidněji a o trochu více ostřeji jel s druhou Tatrou Martin Kolomý, který skončil za Markem devátý. Startoval ze 45 pozice a tak si můžete spočítat, kolikrát musel řešit dilema jak a kde předjet. Což se každému nepodařilo tak úspěšně – mám tím na mysli havárii Tomáše Tomečka s Mammutem, která byla celá jak vystřižená ze špatného filmu, promítaného navíc ve špatný den. Máme radost i z pěkného výkonu Jirky Janečka a Dušana Kunovského, který se vůbec neostýchal jako nováček předjet několik vozů. Americko – německý stroj z konstrukční dílny Bražina and company drží na svých čtyřech kolech s příslušenstvím 4 plus quad stále dobře. Motorkáři dojeli v pořádku a nejlépe si vedl Martin Macek – nějakých jedenáct a půl minuty na vedoucího jezdce – tak to je prima čas. Ale jsme na začátku a je brzy na nějaké prognózy a závěry. Jo, a Pepa „Mačačéék“ a Aleš Loprais – tak to byl koncert. Jen aby nám to kluci všem vydrželo! 

A kde dnes spíme?
V Córdóbě. Je to nádherné město, nacházející se na úpatí hor Sierras Chicas na řece Suquía asi 700 kilometrů severozápadně od Buenos Aires. Je hlavním městem provincie Córdoba. Córdoba je třetím nejdůležitějším argentinským městem už od svého založení v16. století.  Je to druhé největší průmyslové centrum Argentiny. Ve městě se nachází mnoho stavebních památek z období kolonialismu, včetně románského katolického kostela s jezuitským křídlem, který je od roku 2000 na seznamu chráněných památek UNESCO.          
Córdoba byla založena 6. července 1573 Jeronimem Luisem de Caberou, který jí pojmenoval po španělském městě Córdoba. Córdoba byla jednim z prvních měst založených španělskými kolonizátory na území dnešní Argentiny. Ve městě se nachází nejstarší univerzita v Argentině, Universidad Nacional de Córdoba, (založena v roce 1613 řádem Jezuitů).Po 2. světové válce se Córdoba  stala největším leteckým centrem Argentiny, byly tam založeny  závody Instituto Aerotécnico, Později Fábrica Militar de Aviones. Ten byl na konci 20. století odkoupen známou formou Lockheed Martin. A je to všechno pravda, protože mi to dnes u pumpy potvrdil takový sympatický chlapík. Létal jako pilot argentinské armády se stihačkou Mirage. Popřál nám „Suerte!“ – hodně štěstí, a odojel na svém enduru jen v helmě, trenkách a vietnamkách. Prostě pilot, jako na Dakaru – prima kluk. Tak tohle je začátek cesty z Buenos Aires do Buenos Airesm která měří téměř 10 000 kilometrů.
Berotaran a Cordóba

Vražedná etapa

Vydal: Czech Dakar Team, 05.01.2010 01:51 

Je to tak každý ročník Dakaru a všichni už s tím tak nějak počítají. I když si určitě podvědomě přejí, aby to tak nebylo. Ale je to tak – Dakar zabíjí. V průměru to znamená téměř dva mrtvé na jeden ročník. Největší problém je v tom, že o mrtvých kolem Dakaru se ví a píše a vysílá, a přitom se nikdo nepozastaví nad tím, že například jen u nás to jsou v průměru téměř téměř tři mrtví na silnicích DENNĚ. A to se u nás díky osvětě ministerstva dopravy a dalších institucí i subjektů počet smrtelných nehod zmenšil! Navíc oběti Dakaru můžete rozdělit v zásadě do dvou kategorií. Ta první jsou závodníci, kteří s tím potenciálně musí počítat, protože jde o nejtěžší rally světa. Ta druhá – to jsou místní obyvatelé na sinicích, na tratích a v publiku kolem nich. Jsou v tom někdy úplně nevinně a někdy – bohužel – si to zaviní sami. Stojí v kritických místech zatáček, terénních vln a zlomů, kde je podívaná na průjezd vozů nejlepší. Děti strčí pro jistotu ještě dopředu, aby lépe viděly. Nedomýšlí, co by se mohlo stát, jaké jsou brzdné dráhy a únikové zóny. Policie tu zajišťuje bezpečnost opravdu pečlivě, ale všude být nemůže. Počet diváků na trati se loni odhadoval na šest miliónů! Publikum tady v Argentině je skvělé, bere Dakar jako fiestu. U trati se kempuje, griluje, popíjí. A tak, když se něco stane – stejně jako včera na prvním speciálu etapy Colón – Cordoba – jsme z toho opravdu smutní. Zemřela jedna mladá žena a další jsou zraněni. Moc bych přál sobě i vám, abychom si na to nezvykli a nepočítali s tím ani na Dakaru, ani na českých silnicích.                          

Cordóba

Ve víně je pravda - to je La Rioja

Vydal: Czech Dakar Team, 05.01.2010 01:54  

La Rioja je provincie na západě Argentiny. Jméno pochází ze stejnojmenné španělské provincie La Rioja. Na severu hraničí La Rioja s provincií Catamarca, na východě s provincií Córdoba, na jihu s provincií San Luis a na západě s provincií San Juan. Mimoto má provincie na západě hranici s Chile. La Rioja má 18 departmenů – partidos. Stejnojmenné město La Rioja je hlavním městem provincie a zároveň hlavním městem správního celku Capital. Celé provincii velí pan guvernér Luis Beder Herrera a žije tu 341 207 obyvatel. To statisticky vzato znamená, že na každém kilometru čtverečním by se muselo porcovat, protože na něm žije v průměru 3,8 obyvatel. Naštěstí se tady porcuje jen hovězí – ale zato úžasně. Stejně jako v provincii Cordóba i tady najdete německou kuchyni, která se sem nedostala jen tak sama od sebe. Ale dějiny jsou jeden velký hrnec pestrého guláše a němečtí emigranti sem určitě po druhé světové válce kromě židovských peněz donesli i úžasné recepty na eintopf a jiné dobroty.                                                                                                                                       

La Roija

Bílé duny

Vydal: Czech Dakar Team, 05.01.2010 01:56  

Místní říkají, že tahle část trati je pro lidi i stroje náročnější, než partie pouště Atacama. Shoduje se na tom s nimi i náš čtyřkolkář Olda Bražina – „Na Atacamě letíš, tam to uchladíš. Ale tady byly těžké technické partie“. Vzhledem k tomu, že mi to řekl hned po dojezdu do dnešního bivaku ve Fiambale a že nikdy nekecá, nemám důvod mu nevěřit. Potvrdil, že na své čtyřkolce Polaris/BMW musel často zapínat druhý větrák. Dnešní speciál – to byl velký střih pro všechny. Vysoké teploty (přes 40 stupňů Celsia ve stínu), bílé písečné duny v části dlouhé kolem 30 km, členité technické partie, jízda „off-piste“. Honza Veselý měl nepříjemnou kolizi při předjíždění, zůstal ležet, – Olda Bražina nám to líčil a určitě to nebylo Veselé. Ale před chvílí jsem Honzu viděl, je celý a jen se slušně omluvil, že dnes nebude natáčet žádné rozhovory. Což oceňuji a respektuji a jako motorkář chápu. Nejvíc to bude bolet ráno, až se to rozleží…  Ale kluci jsou tvrďáci. Jirka Janeček a Dušan Kunovský zatím do bivaku nedojeli. Dušanovo auto bylo perfektně opraveno po včerejší kolizi. Opravovalo se i před startem Marka Spáčila – brzdové obložení zoufale nefunguje a doslova se rozpadá. Martinovi Kolomému na jeho Tatře přestalo fungovat podávací čerpadlo mezi nádržemi, ale nakonec to kluci také úspěšně opravili a Martin odstartoval. Podle našich informací měli problémy s čerpadly i Pepa Macháček a jeho týmový kolega Plechatý. Nikdo z této čtveřice zatím do Fiambaly nedorazil a tak pevně doufáme, že to pro Marka nebude smolné místo jako loni, kdy tady musel pro technickou závadu odstoupit. Nebo jako pro Aleše Lopraise letos. Nebo pro nás – Zdena Němec včas zachytil stoupající teplotu na našem novinářském Nissanu a opravovali jsme uvolněnou spojku a vylétlou hadici chlazení. To teplo je fakt vražedné! Tolik z oblasti písečných bouří a bílých dun v horách kolem Fiambaly v 19.15 místního času.          

Fiambala

Přes Cordillery do Atacamy

Vydal: Czech Dakar Team, 06.01.2010 03:37 

Svatý František, patron průsmyku i slaného jezera, měl dneska plné ruce práce s odbavením celé dakarské kolony. Vydatně mu pomáhali chilští policisté a vojáci na celnicích, ale dlužno říci, že kontroly oproti loňskému roku nebyly tak výrazné.  Přejezd horského pásma Cordiller se pohyboval nad pásmem 4000 metrů nad mořem, které bývá například v Himálaji nazýváno pásmem smrti.  V kombinaci s dlouhým soustředěním za volanty a řídítky a dehydratací výška neprospěla nikomu. O to větší obdiv zaslouží závodníci, kteří se po tomto přejezdu vydávali do zkráceného speciálu (160 km) s cílem u bivaku v Copiapó. Marek Spáčil začal přejezd prohlídkou kola a ložiska, které naštěstí nebylo zadřené – šlo jen o poruchu gufera. Potom – až na jeden defekt kola – šlo vše dobře a v pořádku dojel do cíle. V pořádku dojeli i piloti Toyot T2 Jirka Janeček a Dušan Kunovský a doufejme, že Jirkův problém s diferenciálem přestal být problémem. Velikou smůlu měl dnes Martin Macek, kterému hned na začátku speciálu odešel motor jeho Yamahy a chybí mu tedy sedm průjezdních bodů. Vypadá to, že nad tímhle pořadatelé oči nepřivřou. Fakt smůla – jel bezvadně! Ležícího na lavici v jídelně bivaku jsem našel Honzu Veselého, kterému se rozležela včerejší zranění. Tak dlouho jsme s Martinem Mackem do něj hučeli, až si konečně došel k doktorovi. Jeho subjektivní pocity a obavy se potvrdily – utržené mezižeberní svaly…  Je frajer – celou dnešní spojovačku a speciál jel ve stupačkách, protože ho to fakt bolelo. Pokračuje dál, stejně jako Roman Krejčí. Ten si dnes doslova liboval. Více než polovinu speciálu tvořil písek a duny, zbytek byl kombinací tvrdé pisty a kamene. Tolik naše stručné informace z týmu. Zítra začne opravdová dakarská válka o poušť Atacamu. I když je to místo nehostinné a nejsušší na zeměkouli, má svoji cenu a není to válka první.  V roce 1879 vypukl válečný konflikt známý jako Pacifická válka. Válka se vedla o strategické a na nerostné bohatství bohaté území Atacamy. Proti Chile se spojilo Peru s Bolívií. V první části války chilské námořnictvo zničilo to peruánské a pak se pozemní síly vrhly na území nepřítele. Válka skončila pro Chile jednoznačným vítězstvím v roce 1883. Chilské jednotky dokonce obsadily hlavní město Peru Limu. Chile ovládlo Atacamu s velkými nerostnými zásobami (hlavně ledek) a připojilo území Tarapacá a Arica. Naopak Bolívie ztratila svůj jediný přístup k moři.  

Ještě speciální pozdrav od slaného jezera do rodného Slaného. V průsmyku Sv. Františka jsme tak zároveň vzdali hold Václavovi Remosovi, který podle výzkumu slánského teatrofrenika Milana Davida začínal v Chile jako prostý pasák lam a později to dotáhl na lampasáka. Zkráceně mu tady říkali Venca Remos. Myslím, že jediný, kdo se v tom opravdu vyzná, je svatý František.                                                                                                                   

Copiapó

Cesta za zlatem

Vydal: Czech Dakar Team, 06.01.2010 18:31  

Zlato je stále ve hře, bez ohledu na historické a společenské souvislosti. I na Dakaru se bojuje o zlatou trofej. Právě teď v oblasti dolů, observatoří a nalezišť  mědi a zlata v poušti Atacama. Malé městečko Inca del Ora, ležící kousek od startu a trati dnešního speciálu, vypadá přesně tak, jak vypadalo před sto lety, kdy tu ještě blázniví Evropané hledali zlato Inků. Přibyly jen mobilní telefony   a další blázniví Evropané, kteří v poušti závodí. Místní si při slovech „Atacama“ a „Dakar“ takovým zvláštním způsobem krouží pěstí na čele a skoro to vypadá, jako když u nás naznačujeme, že někdo není tak úplně v pořádku po duševní stránce. Jsme pro ně něco jako Marťani – nakonec, právě tady se kvůli tvrdým podmínkám a největšímu suchu na zeměkouli testují zařízení na Mars.                                                                                                                                                                                                                                      Jak vypadá profil speciálu páté etapy Copiapó – Antofagasta? Celkem měří 670 kilometrů, z toho je celých 483 speciálu s dvojitým převýšením až ke hranici 3000 metrů nad mořem. Tvrdé kamenité pisty umožňují sice rychlou jízdu i s naším novinářským Patrolem, ale ostré kameny cení zuby na každou pneumatiku. Skalní rozlehlé partie a neprůhledný prach , který při současném mírném větru sedí na trati jako těžký závěs. Jezdci i navigátoři mají jen málo šancí ho odhrnout a bezpečně předjíždět. Něco mezi prachem a pískem – tak to je „guadal“, obdoba známého jemného afrického „fest-fesh“. V těsném závěsu za Hinem páně Sugawary se přiřítil k našemu stanovišti na speciálu i Marek Spáčil se svou Tatrou. Dobře si vede Dušan Kunovský, za ním projela i naše druhá Toyota v kategorii T2 s Jirkou Janečkem a Viktorem Chytkou. Když se kolem nás řítil Martin Kolomý, jeden z ostrých asistenčních vozů uhnul mimo trať. Doteď přemýšlím, jestli byl tak ohleduplný nebo se tak bál. Motorkáři odstartovali, ráno jsem mluvil ještě s Honzou Veselým a vypadal odhodlaně. Bolest z utržených mezižeberní svalů tiší prášky a dozajista i zatnutými zuby. Prostě a jednoduše - teď už se jede i „na morál“, jak se říká mezi horolezci. Je to náročné fyzicky i psychicky a přívlastek „vytrvalostní“ začíná naplňovat svůj pravý význam. Doufám, že i v této honbě za zlatem se projeví „zlaté české ručičky“ našich pilotů i navigátorů!                                      Diego de Almagro

Znovu Copiapó

Vydal: Czech Dakar Team, 11.01.2010 11:49 

Atacama – chladná zrána. Toto staré bečuánské přísloví, které jsem si právě te´d vymyslel, je pravdivé. Nejchladnější noc i ráno jsme okusili uprostřed pouště při poruše auta. Bylo to ve výšce kolem 1500 metrů a teplo vypadá opravdu jinak. Jak tyto teplotní rozdíly vysvětlují páni učenci? Atacama je typická náhlými teplotními výkyvy, které se v letním období pohybují od 0 °C v noci až po 50 °C přes den. Velký teplotní gradient urychluje intenzivní erozní činnost hornin. Vlhké větry, které zásobují východní část Jižní Ameriky, nejsou schopny překonat morfologickou hráz tvořenou Andami, vláha sem není transportována ani z oblastí východního Pacifiku, jelikož v okolí Jižní Ameriky proudí studený Peruánský oceánský proud a vlivem síly zemské rotace se již tak řídká mračna stáčí zpět nad oceán a nikoliv nad pevninu. Tolik vědecké vysvětlení. Faktem je, že když jedete podél pobřeží, často můžete vidět nakupená mračna nad pobřežní     hradbou hor, provázený mlhami. Ale tím to končí, nespadne ani kapka. Při dnešním speciálu, jehož závěr vedl skoro 100 kilometrů v pískových dunách, si vychutnal náš fotograf Radek Jašíček. Díky tomu jsme vám mohli poslat fotografie všech z Czech Dakar Teamu, kteří jsou ještě ve hře. A zejména záběry z malé kamery z kabiny Tatry Martina Kolomého stojí za to – doufám, že i ty se podaří poslat. Olda Bražina dojela a jeho čtyřkolka šlape, i když není tak úplně spokojen s chodem motoru. Dnes měl Olin malé intermezzo s jednou blondýnkou. Trochu spadla i se svou závodní motorkou do čtyřmetrové jámy. Jako zázrakem přežila, Olda přivolal helikoptéru pořadatelů, motorka byla vytažena a železná žena pokračovala dál v etapě. To nejde vymyslet – to se musí stát Oldovi. Fotografii z jeho mobilu přikládáme.Honza Veselý si liboval, že utržené mezižeberní svaly se mu při této závodní „terapii“ docela hojí. Nezdolný optimista Roman Krejčí mi prozradil taktiku na svoji Yamahu – prý ji občas pohladí po nádrži, polaská… A prý mají spolu dohodu, že to nějak doklepou. Dnes uklepal držák roadbooku, ale nějak to přikurtoval a dojel. Jirka Janeček dojel s Viktorem Chytkou také až do cíle, tak máme radost, že už nikdo neodpadl. No a Martin Kolomý, který dnes výjimečně nemusel nikomu pomáhat, jede velmi dobře a jeho Tatra funguje. Ještě zítra ráno se přesvědčíme o chladných ránech v Atacamě a pak hurá na Coquimbo do La Sereny!                                                                                                      Copiapó

Den volna v měděném přístavu

Vydal: Czech Dakar Team, 11.01.2010 11:46 

Včerejší den volna v Antofogastě znamenal, že hotely ve městě byly předem rezervované a nabité k prasknutí pestře oděnými hosty. Závodníky i ostatními z konvoje Dakaru, kteří měli chuť a hlavně peníze vyměnit nepohodlí bivaku na poušti za koupelny, sprchy, televize a opravdové postele. Pro nás znamenal především definitivní konec závodění zelené Tatry Marka Spáčila a jeho posádky. Motor definitivně odešel, skoro jako kdyby odkráčelo do pouště jeho srdce či co. Ale to vše již proběhlo zpravodajstvím, stejně jako Markovo prohlášení, které jsme natočili a poslali do republiky. Martin Kolomý přijel se svojí Tatrou až ráno, po těžkém a obětavém osmihodinovém boji o záchranu Toyoty Dušana Kunovského. Ten dorazil do bivaku odpoledne a rozhodl se (po velmi dobré jízdě, byl na Dakaru poprvé!) závod ukončit. Kdosi v bivaku poznamenal, že co den to Čech ze závodu out. Po smolné havárii Mirka Zapletala to chutnalo skoro jako hořká čokoláda s kousky pravdy. Mirek, který je v současné době už stabilizován na JIP po operaci zlomeného obratle v nemocnici v Santiagu, je opravdu v dobrých rukou. República de Chile se o něj postarala skvěle. Utvrdil se v tom náš kolega a kamarád Zdena Němec, když se o volném dnu potkal na ranní párty na pláži s paní prezidentkou a předsedkyní vlády, kterou je paní Michelle Bachelet Jeria. Doprovázel ji ředitel nemocnice pan doktor César Cárcamo Quezada, který Mirka operoval. Slíbil, že návštěvu zařídí kdykoliv (tuhle možnost využil před odletem Mirkův navigátor Tomáš Ouředníček). Tolik o prezidentské péči zraněným Čechům a dni volna tak, jak jsme si ho určitě nepředstavovali.                                                                                                        Ještě několik informací o městě, které nás přijalo opravdu přívětivě. Antofagasta je přístavní město v severním Chile, nějakých 1130 km severně od hlavního města Santiaga. To jsou vzdálenosti, na které jsme si tu zvykli asi jako na cestu z Prahy do Brna. Antofagasta je centrem stejnojmenného regionu. Podle sčítání v roce 202 má 296 905 obyvatel. Jméno města je odvozeno buď z kečuánštiny nebo aymarštiny a znamená „město velkého ledkového ložiska“. Antofagasta je město dlouhého a úzkého tvaru umístěné jižně od Mejilloneského poloostrova a severně od Cerro Coloso. Na východě je ohraničeno strmými horami, které jsou částí Kordiller; na západě pak Tichým oceánem. Antofagasta leží v poušti Atacama, která patří k nejsušším oblastem na Zemi. Vyzkoušeli jsme si to u Altamiry při poruše našeho novinářského auta. A to jsme měli štěstí, protože díky pomoci pořadatelů jsme se na noc dostali do jediné oázy v Atacamě Aqua Verde. Průměrné roční srážky jsou v této oblasti menší než 4 mm. Historie této části Chile je předlouhá. Domorodí obyvatelé se nazývali Changos a oblast byla součástí Říše Inků. Město bylo založeno mezi lety 1866 a 1874 jako přístav pro objevené stříbrné doly (původní jméno města bylo Peñas Blancas, což španělsky znamená „bílé skály“). Město bylo součástí Bolívie až do roku 1879, kdy bylo dobyto Chile během Pacifické války.Ekonomika města je založena na těžbě a zpracování surovin. V současnosti převládá měď, dříve se vyvážel ledek a guáno. Město bylo známé jako hlavní měďný přístav Chile, v současnosti tuto pozici pomalu ztrácí ve prospěch nedalekého města Mejillones (hlavně kvůli mnoha investicím v tomto městě, zahrnujícím i nový přístav). Velký význam má také turistika, ubytování a další služby tohoto typu. V přístavu mají vedle Yacht Clubu také krásné historické molo, které uchovávají jako kulturní památku.               Antofagasta 

Mezi dinosaury do San Rafael

Vydal: Czech Dakar Team, 15.01.2010 12:00  

Jako staří dakarští dinosauři si dnes určitě připadali bikeři, vjíždějící do dlouhé a horké etapy

do San Rafael.  Už je bolí ruce a zápěstí, bolest a brnění v rukou je v noci budí.

Jednak mluvím o vlastní motorkářské zkušenosti z Master rallye Paris-Nancy-Istambul a za druhé mi to potvrdil sám Roman Krejčí. 12. etapa začala v oblasti pohádkových komínů a kaňonů. Po silnicích se rallye vyhnula chráněným přírodním lokalitám. Součástí provincie San Juan je významná geologická formace a přírodní park Ischigualasto s unikátními objevy prvních dinosaurů. Ve čtvrtek bylo na trati opravdu horko – podle Honzy Veselého to byla vůbec nejteplejší etapa na letošním Dakaru. I on dojel do bivaku v pořádku. Roman Krejčí má o kolečko méně – respektive patrně ostrouhal zuby na kolečku pětky a tak mu musely stačit čtyři převodové stupně. To, co ztratil na rovinkách, kde mohl jet tak maximálně kilo, si od soupeřů pečlivě vybral v těžkém terénu. I Olda Bražina ve 12. etapě bojoval statečně a tak všichni motorkáři dojeli do bivaku v pohodě. Když jsme večer odjížděli na trasu páteční etapy, Jirka Janeček zatím nedojel, ale pevně věřím, že i tuto etapu a celý letošní Dakar dojede úspěšně do cíle. S cílem se jako závodník musel bohužel rozloučit Martin Kolomý, což jste určitě u nás doma a zejména v Bruntále také smutně zaregistrovali.

Náš novinářský vůz dořešil úspěšně problémy s proclením zásilky brzdového obložení, které už bohužel na závodní Tatry nepotřebujeme, a přijal krátké pozvání do vinařství VINITERRA v Mendoze. Navštívili jsme království červeného Malbecu. Sympatický Nicolas nás provedl celou výrobou. Ve sklepích jsme si prohlédli zrající  poklady ve francouzských dubových sudech  a také bílé víno typu šampaňského dokvašované v lahvích. Dostali jsme pro Marka Spáčila k jeho narozeninám speciální jeden a půl litrovou láhev vína a po krátké ochutnávce, fotografování a nezbytné výměně čepic jsme vyrazili do cíle v San Rafael.

 Zdá se, že příčinou našich setrvalých problémů s úbytkem vody v chladícím systému Patrola  je patrně prasklá hlava. Tak budeme dolévat, stejně jako jezdci musí pít, aby jim hlava nepraskla dehydratací.

Zdravíme všechny doma a Lucku Výbornou, jejíž pozdrav ze zamrzlé Moskvy tu vypadá jak zpráva z Marsu, zvlášť.  Myslím, že až tu jednou někdo vedle koster dinosaurů vykope kostru nějaké té motorky, bude mít pěkně zamotanou hlavu až k prasknutí. Jestli to vůbec bude hlava… Suerte, adiós!

San Rafael

Standa Berkovec Jako novinář v doprovodném voze Master Rallye Paris – Samarkand – Moscou 1996, Rally Dakar 2005, 2008, 2009 a 2010. Jako první novinář na motocyklu dokončil  Master Rally Paris – Nancy – Istambul 2000.

fotografie Czech Dakar Team, archiv ASO